BLOG MARKÉTY NAUSCH SLUKOVÉ | pro Magazín Sport
Ráda a hodně čtu. To se celkem ví, ale nebylo tomu tak vždycky. Nebyla jsem knihomolka, která si už od dětství tajně čte po večerce pod peřinou. Chytlo mě to až po dvacítce, kdy jsem zjistila, jak velký benefit mohou mít cizí odžité zkušenosti pro mojí vlastní kariéru i osobní rozvoj. Mám celkem široký zápřah. Přes novely, historii až po vzdělávací knížky.
Zrovna nedávno se mi dostala do ruky knížka Luck: What It Means and Why It Matters od Eda Smitha. V češtině jsem ji nenašla, ale titul knihy by se dal volně přeložit jako: Štěstí, co znamená a proč na něm záleží. Čtení této knížky mě vrátilo zpátky k momentům v kariéře, kdy při nás s parťačkou stálo štěstí. Kdy se nám na mečbol podařilo překulit přes pásku nechytatelné prasátko, kdy vítr zrovna foukl správným směrem, kdy balon tečoval poslední milimetry zvenku lajnu. Byla jich spousta.
Například letos v Mexiku. Prohrávaly jsme 9:14 ve třetím setu a nakonec jsme vyhrály 16:14. Pár skvělých zákroků tam bylo, ale otočit tohle skóre, na to je třeba i velká porce štěstí, a v tomhle případě i příznivý vítr. Obojí jsme evidentně s Barčou měly.
Zároveň ale nemusím pátrat v paměti moc dlouho a hned se mi vybaví i chvíle, kdy tomu bylo přesně naopak. Třeba mečbol krásného a vyrovnaného zápasu ze světovky v Ostravě proti Američankám. Za stavu 15:14 se jim na servisu podařilo převalit přes pásku nechytatelné mikroprasátko a bylo po zápase. Takový konec utkání hrozně naštve, protože si to ani nemůžete sami zkazit, a pak se z promarněné šance vztekat.
S tímhle se musí člověk jen rezignovaně smířit a rychle to hodit za hlavu. Ať už to bylo přímo na hřišti, nebo to byly neblahé okolnosti, během kariéry jsem stála na obou koncích a přesně si pamatuji tu škodolibou radost, ale i bezednou frustraci. Štěstí a sport mají velmi ošemetný vztah. Každý, kdo je známý tím, že je v něčem nejlepší, měl někde v procesu štěstí. A to je dobře, tak to v životě chodí. Občas potřebujete trochu štěstí k dobru, ale nikdy byste na něj neměli spoléhat.
Má smysl trénovat? Má
Štěstí má totiž tři specifické vlastnosti. Funguje na obě strany, může být dobré, nebo špatné. A je rozumné, když se zrovna ocitnete v přízni štěstěny, si za něj nepřipisovat moc velký kredit. A to i přesto, že se říká, že štěstí přeje připraveným.
Podle mě to tak jednoduché není. Hranice mezi štěstím a smůlou je prostě velice tenká a někdy můžete být připraveni sebelíp, ale je vám to úplně k ničemu. Alespoň v tu danou chvíli. Ne vše se dá kontrolovat. Já se o to nesčetněkrát pokoušela a je to opravdu boj s větrnými mlýny.
Každý sportovec to někdy zažil a vy jste si o tom pak mohli přečíst v jejich pozávodních a pozápasových rozhovorech. „Dneska jsme měli obrovský štěstí“, když střela hokejového útočníka nahodile cestou otečuje tři další hráče a pak skončí v bráně. Anebo přesně naopak: „Dneska jsem měl prostě smůlu“, když jsou naděje sportovce zmařeny zraněním, nemocí, poryvem větru či postup týmu turnajem závisel na počátečním rozlosování.
U venkovních sportů, kde se do akce zapojí často i vítr a déšť, je to ještě o fous napínavější a zákeřnější. Třeba takový golf. Bez ohledu na to, jak dobrý váš odpal byl, poryv větru ve špatnou chvíli promění i tu sebelepší ránu v cestu do lesíka či rybníka a neuděláte s tím nic.
Má tedy vůbec smysl trénovat? Má! Z dlouhodobého pohledu se na štěstí nedá spoléhat. Štěstí vám může pomoct v určitém momentu, třeba vám i zajistí sportovní nesmrtelnost, ale pouze v určitý moment, po celou kariéru se o něj neopřete. Musíte být připravení.
Když už se totiž jednou sportovní štěstěna přikloní na vaši stranu, je potřeba mít dostatek dovedností, abyste byli schopni ji naplno zužitkovat. Vědět, jak, kdy a co udělat, a umět to v tu správnou chvíli udělat - za tím jsou léta práce, tréninku a pilování sportovního umu. Štěstí se prostě musí jít naproti, a to i přesto, že přímá úměra mezi vykonanou prací a finálním výsledkem ve sportu neexistuje. To sice dokáže být pro nás sportovce velmi frustrující, ale o to je to napínavější.
