BLOG MARKÉTY NAUSCH SLUKOVÉ | pro Magazín Sport
Celý svět sleduje hrůzu na Ukrajině, kde ve válce umírají nevinní lidé, civilisté. Je mi z toho úzko, když vidím obrázky zoufalých lidí, dětí, které přicházejí o rodiče a místo toho, aby si hrály, nebo sportovaly, se v krytech schovávají před raketovými útoky. Zvažovala jsem, jestli v téhle situaci má vůbec smysl psát sloupek o sportu. Ale i v těžkých dobách sportovci obvykle lidi inspirují, dodávají jim aspoň částečnou radost, přivádějí je na jiné myšlenky, tak to zkusím.
Ráda bych se vrátila k jednomu velkému sportovnímu příběhu z olympiády v Pekingu, který mě zaujal v podstatě nejvíc ze všeho. K příběhu americké lyžařky Mikaely Shiffrinové.
Na světovém šampionátu 2013 ve Schladmingu vybojovala jako sedmnáctiletá titul mistryně světa ve slalomu. O dva roky později se stala nejmladší obhájkyní prvenství a vládla i na dalších dvou MS. V letech 2016-19 vyhrála celkové hodnocení Světového poháru. Její jméno rezonuje ve světě lyžování mnoho let.
Znám ji i já, a to se v zimních sportech až tolik neorientuji. Mikaelu nešlo přehlédnout. Co mě ale opravdu překvapilo, je fakt, že je takové „mládě“. Je jí teprve 26 let a už vyhrála snad vše, co se ve sjezdovém lyžování vyhrát dá. Naposledy celkové hodnocení Světového poháru.
Má tituly, olympijské medaile a slávu. Se slávou však přicházejí očekávání. A s očekáváním tlak. S tím jako sportovec na vrcholové úrovni musíte počítat. To je pracovní úděl, ale…
V roce 2020 Mikaele po nešťastné nehodě zemřel tatínek, se kterým měla velmi silný vztah, a hodně to s ní zamávalo. Aby ne. Rozhodla se přerušit kariéru a naneštěstí, v jejím případě možná naštěstí, přišla pandemie covidu. Kariéru jsme na chvíli museli tak nějak přerušit v profesionálním sportu skoro všichni.
K lyžování se ale zase vrátila a v Pekingu měla v plánu opět útočit na medaile. To ale nevyšlo. Ze šesti závodů v Pekingu dokončila jen tři. Je to určitě velké zklamání. Ale víte co? Největší zklamání je to pro Mikaelu. Ne pro sportovní fanoušky, komentátory, televizní diváky a experty sledující závody z gauče. Ona jela obhajovat medaile. Roky na to dřela. Překonala extrémně těžké období. A neuspěla tak, jak si představovala.
My ostatní můžeme být zklamáni jen za ni, ale rozhodně ne z ní. A v tom je ta podivnost dnešního sportovního světa. Je veřejně známá osoba, a tak se její „neúspěch“, bolest a zklamání mediálně probíraly ze všech stran.
Zatímco ostatní lyžařky pokračovaly ve svých jízdách, americká televize dlouze a bez jakýchkoliv skrupulí zabírala, jak Mikaela sedí na bobku v půlce sjezdovky, s hlavou složenou v dlaních, a snaží se vyrovnat s tím, co se právě stalo.
Podobně tomu bylo loni během letní olympiády v Tokiu, kdy americká gymnastka Simone Bilesová, držitelka čtyř zlatých medailí z Ria, odstoupila z finále družstev a přiznala, že bojuje s psychickými problémy.
Nebo když tenistka Naomi Ósakaová odstoupila z French Open, aby se zaměřila na své duševní zdraví. A zatímco se všech tří holek nejvíc zastávali ostatní sportovci, velká část mediálního světa je cupovala. Za neprofesionalitu. Za nevyspělost. Za kdeco. Najednou se na všechny jejich famózní úspěchy zapomnělo.
Sportovní sláva je věc opravdu velmi pomíjivá. Tyhle holky toho ve svých 26, 24 a 24 letech dokázaly tolik, že kdyby už nikdy na svá sportoviště nevkročily, jsou legendy. A taky jenom lidské bytosti, ne stroje. Na každého přijde slabší chvilka. Není to ostuda, ale běžná věc. A tak bychom se k nim měli chovat, bez ohledu na počet medailí a velikost očekávání.
17. března 2022
